Výlet do Bulharska, odborně geografcký pohled

Protože už tu, zaprvé dlouho nějak nic nepřibylo, protože jsem pohlcený výletem do Bulharska, zadruhé, protože jsem pohlcený výletem do Bulharska, a za třetí, protože jsem jakože geograf, rozhodl jsem se, že dám tyhle věci dohromady. Vylezlo z toho toto:

1. srpna jedem autobusem do Sofie a pak snad nějak dál do hor, kde strávíme zhruba něco přes dva týdny. Nikdy jsem na takovém výletě nebyl, tak se moc těším a zároveň bojím. Hory to jsou prý vysoké, vyšší než Vizovický vrchovina, kde jsem se tolik natrápil minulou sobotu. Takže se fakt bojím. Asi to bude vysoko. Jmenují se Rila a Pirin (pořád si nemůžu odpustit přeříkávání Pira a Rilin) a leží vpravo dole. Jako na mapě Evropy. Na mapě Bulharska jsou vlevo dole. Je to zvláštní, ale je to tak. A na té mapě ani tak vysoké nevypadají. Ale jsou to nejvyšší body Balkánu. Společně s Olympem, kde jsou řečtí bohové, tak tam jako už úplně bych se bál, jsou to jediné 3 kopce vyšší 2900m na Balkáně. Mimo Alpy a Pyreneje a Sierru Nevadu a taky Etnu jsou to vlastně nejvyšší body Evropy. Tak se těším až se tam vyfotím. Zatím mám totiž asi nejvrcholovější foto z hospody v Peci pod Sněžkou. Ale není to jen o výšce. Obě pohoří jsou ze šutrů, ze kterých máme kuchyňskou linku a dlažbu před barákem a jsou prý strašně pěkné. Tam nahoře, až tam vyjedem lanovkou, je prý spousta rybníků, takže to bude vypadat asi jako v Jižních Čechách, kde se mi moc líbilo. Tak jsem zvědavý. Ale ty rybníky jsou prý studenější a hezčí. A slyšel jsem, že jsou jako z ledu, tak nevím jestli si nevzít brusle, ale to asi ne, protože bych je neunesl. Aha tak ne, jsou prý z ledovce... tak to nechápu už vůbec. Neva. Z flory jsou tam zastoupeny hlavně stromy a kytky a z fauny medvědi a hmyz a asi i něco mezi tím. Je tam prý hrozně pěkný východ slunce. Tak to bude možná tím, že to je na východě, to dá rozum. A západy tam teda v tom případě asi ani nejsou. No ale je možné, že bude pršet, protože je to blíž nebi, ze kterého prší, takže budeme rádi, když to slunko vůbec uvidíme. Ale není tam jen příroda. Někde pod kopcema se nachází Rilský Monastir, strašně starý kostel, kde jsou ještě mniši, kteří pořádají mše a prodávají langoše. Tak tam se třeba taky těším. A vůbec na místní lidi, kteří kroutí hlavou naopak a možná i přijímají potravu naopak, nevím, to musíme zjistit. Co se týče socioekonomické sféry, není to region příliš významný. Jsou tam sice příjmy z cestovního ruchu, ale zemědělství třeba nicmoc. A to se divím, když tam mají ty rybníky a takových mědvědů a stromů. No a průmysl, tak to je jasné proč tam není, nesmí se tam totiž rozdělávat oheň, takže by žádná továrna nemohla jet. Ani města tam nejsou moc velká a těch lidí tam taky moc není. Malé děti totiž utíkají na západ, asi před medvědy, a zůstavají tam jen staří důchodci, kteří už nemají děti a navíc rychlej umírají, než ty děti. Prostě zajímavý kraj. Asi jako ty Vizovické vrchy.

Takže se tam moc těším a fakt jsem zvědavý. Nikdy jsem na takovém výletě nebyl.

3. etapa, Bílé Karpaty, Report

Na pokraji smrti žízní, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to. Nakonec jenom 186 kiláků, ale teda kopečky na závěr jsem neodhadl. Podcenil jsem Luhačovickou a Kyčerskou vrchovinu a kdybych se v Lipové nedobil do zavřené hospody na kofolu, tak jsem v té prdeli doteď.

Cesta do Trenčína oklikou přes Púchov byla vynikající. Při nákupu vody v Lidečku jsem odmítl prodej mého kola za 3 lahváče od zřejmě místního baviče, přes hranice mě pustila mladá paní s úsměvem a zejména 30km úsek mezi Púchovem a Nemšovou byl jeden z nejhezčích cest co jsem kdy jel. Po rovince v povážské nížině, obklopen z jedné strany Vršatskými bradly a z druhé siluetou Strážovských vrchů, slunko ještě za stromy, bez provozu, jen cyklisti, krasobruslaři, důchodci s vozíkama a dva chodci (jako podle dresu asi slovenští reprezentanti). A teda jenom těch desítek zajetých ježků, koček a zajíců byste nenašli ani v Tarantinově verzi Krtka ve městě. 110 km, 4 hodiny

V Trenčíně jsme se potkali u fontánky s Mejlou a Peťou, pod hradem si dali těstoviny, navštívili unikátní záchodky a zase se rozešli.

Cesta zpátky byla peklo. Horko se na kole dá překonat, provoz taky nebyl až na pár dementů strašný. Na hranicích jsem čekal ve smradu mezi autama asi čtvrt hodiny, protože jistí dva důležití četníci berou československou hranici velmi vážně. Brumovem jsem kvůli hasičské megasoutěži málem neprojel. Ale tohle všechno není nic oproti skvělému naplánování trasy. Od 150 km začít jezdit kopečky si příště rozmyslím. Viz profil připomínající EKG. V Lipové mě hodný pán v zavřené hospodě ještě napojil kofolou. Energie z ní ale stačila tak na jeden kopec a při šněrování cesty na Doubravu jsem myslel na vtipálka z Lidečka, těch lahváčů by muselo být ale tak pět. Na posledních výstupech jsem hlasitě nadával, řval, naříkal, proč tu jsem, co to dělám, že sem nepatřím. Při sjezdech se zase nahlas smál a bylo mi výborně, jako by další kopce neměly přijít. Holt zajímavý mentální stav. Při jednom takovém veselém stavu po dlouhém sjezdu do Vizovic jsem se rozhodl pro změnu trasy - peloton navštíví babičku ve Všemině a na řadu tak přijde ještě jeden kopec. V Chrastěšově jsem si dal další kofolu, s nadávkama vyjel kopec a v mdlobách sjížděl dolů. Kdo to tam nahoře u testovacího polygonu zná, možná se divit nebude, že jsem z kopce začal sjíždět zpátky do Chrastěšova. Uprostřed jsem si najednou uvědomil, že tahle cesta je nějaká povědomá a začal (s nadáváním) vyjíždět zpátky. Na druhý pokus jsem zmateným úsekem projel správně. Ve Všemině mě čekalo doprovodné vozidlo a po pár panácích slivovice, litrech vody, kilech jídla a sprše mě vzalo domů. 80 km, 5 hodin.

Paráda :) ...škoda, že jsem jel sám ale. Dohromady 8 litrů vody. Příště to chce víc.