Jedem...

Tak zítra jedem na několik dní do hor. Jsem se na to i "ostříhal". Docela se bojím různých věcí, ale třeba na zimu a hlad mám plný bágl věcí. A taky se dost bojím toho báglu plného věcí, protože je těžký jak kráva. A na to nic nemám. To asi budu vyhazovat postupně a ujídat. Taky se bojim toho, že jak to budu ujídat, nebude to chtít ven. No uvidím co to udělá... se z toho neposeru. Což by ale chtělo. A teda kromě bojení se i těším. Jo, hlavně se těším.

Tak nic už, mějte se hezky, za necelé 3 týdny CHAO

Turnaj u Mejlů.

V neděli 29. července se u Mejlů na zahradě odehrál turnaj ve stolním tenise s dotací 1 000 000 $. V pěkném štípském podnebí změřili tradiční účastníci své síly již poosmé. Vedle doprovodných akcí, skákání do bazénu, hraní se psem a pojídání klobás a žeber, bylo největším lákadlem nedělního odpoledne čekání na dalšího mistra, který měl vzejít tentokrát z 8 nasazených hráčů a jednoho náhradníka. Nováčkem turnaje byl Karel, pasovaný vzhledem k jeho roční anabázi v Číně na černého koně, a Cody, pasovaný do role černého Petra. Nasazenou jedničkou byl na svém domácím povrchu vítěz několika turnajů, Mejla. Náhradníkem byla také domácí hráčka, Mar.

Výsledky a oficiální report zde

Po odehrání základních skupin se s turnajem z pracovních důvodů rozloučil Popsetz a play off za něj dohrála Mar. Její formu a neporazitelnost (respektive jedinou porážku zaznamenala s ještě neporazitelnějším Malycokem někdy... kdysi) si ve čtvrtfinále na vlastní kůži vyzkoušel nejprve jeden z favoritů Schenk, v semifinále pak favorit největší, Mejla. Mar postoupila do finále, kde se měl její sérii pokusit přerušit v neděli dosud rovněž neporazitelný Lavi. Jeho pouť do finále byla o poznání snazší. Ve čtvrtfinále zdolal na sport zkrátka moc hodného Codyho, v semifinále pak, aby se to rýmovalo, Koutyho. Kouty odehrál téměř s každým velmi vyrovnané zápasy, včetně toho čtvrfinálového s Jancllem, který několikrát prokázal svoji nervovou labilitu a dobře rozehrané zápasy nezvládl v koncovce. Dlouho očekávané finále se pak změnilo v jasnou záležitost a věčně druhý Lavi se ani tentokrát neradoval z vítězství. Mar zaslouženě vyhrála a připsala si na své konto 600 000 $. Tyto pak byly propity v hospodě U Staňků v Kostelci.

Charaktery postav a finanční částky jsou smyšlené, v pořadu padají sprostá slova, takže by se na něj neměl nikdo dívat... I'm goin' down to South Park, gonna have myself a time, friendly faces everywhere...

Výlet do Bulharska, odborně geografcký pohled

Protože už tu, zaprvé dlouho nějak nic nepřibylo, protože jsem pohlcený výletem do Bulharska, zadruhé, protože jsem pohlcený výletem do Bulharska, a za třetí, protože jsem jakože geograf, rozhodl jsem se, že dám tyhle věci dohromady. Vylezlo z toho toto:

1. srpna jedem autobusem do Sofie a pak snad nějak dál do hor, kde strávíme zhruba něco přes dva týdny. Nikdy jsem na takovém výletě nebyl, tak se moc těším a zároveň bojím. Hory to jsou prý vysoké, vyšší než Vizovický vrchovina, kde jsem se tolik natrápil minulou sobotu. Takže se fakt bojím. Asi to bude vysoko. Jmenují se Rila a Pirin (pořád si nemůžu odpustit přeříkávání Pira a Rilin) a leží vpravo dole. Jako na mapě Evropy. Na mapě Bulharska jsou vlevo dole. Je to zvláštní, ale je to tak. A na té mapě ani tak vysoké nevypadají. Ale jsou to nejvyšší body Balkánu. Společně s Olympem, kde jsou řečtí bohové, tak tam jako už úplně bych se bál, jsou to jediné 3 kopce vyšší 2900m na Balkáně. Mimo Alpy a Pyreneje a Sierru Nevadu a taky Etnu jsou to vlastně nejvyšší body Evropy. Tak se těším až se tam vyfotím. Zatím mám totiž asi nejvrcholovější foto z hospody v Peci pod Sněžkou. Ale není to jen o výšce. Obě pohoří jsou ze šutrů, ze kterých máme kuchyňskou linku a dlažbu před barákem a jsou prý strašně pěkné. Tam nahoře, až tam vyjedem lanovkou, je prý spousta rybníků, takže to bude vypadat asi jako v Jižních Čechách, kde se mi moc líbilo. Tak jsem zvědavý. Ale ty rybníky jsou prý studenější a hezčí. A slyšel jsem, že jsou jako z ledu, tak nevím jestli si nevzít brusle, ale to asi ne, protože bych je neunesl. Aha tak ne, jsou prý z ledovce... tak to nechápu už vůbec. Neva. Z flory jsou tam zastoupeny hlavně stromy a kytky a z fauny medvědi a hmyz a asi i něco mezi tím. Je tam prý hrozně pěkný východ slunce. Tak to bude možná tím, že to je na východě, to dá rozum. A západy tam teda v tom případě asi ani nejsou. No ale je možné, že bude pršet, protože je to blíž nebi, ze kterého prší, takže budeme rádi, když to slunko vůbec uvidíme. Ale není tam jen příroda. Někde pod kopcema se nachází Rilský Monastir, strašně starý kostel, kde jsou ještě mniši, kteří pořádají mše a prodávají langoše. Tak tam se třeba taky těším. A vůbec na místní lidi, kteří kroutí hlavou naopak a možná i přijímají potravu naopak, nevím, to musíme zjistit. Co se týče socioekonomické sféry, není to region příliš významný. Jsou tam sice příjmy z cestovního ruchu, ale zemědělství třeba nicmoc. A to se divím, když tam mají ty rybníky a takových mědvědů a stromů. No a průmysl, tak to je jasné proč tam není, nesmí se tam totiž rozdělávat oheň, takže by žádná továrna nemohla jet. Ani města tam nejsou moc velká a těch lidí tam taky moc není. Malé děti totiž utíkají na západ, asi před medvědy, a zůstavají tam jen staří důchodci, kteří už nemají děti a navíc rychlej umírají, než ty děti. Prostě zajímavý kraj. Asi jako ty Vizovické vrchy.

Takže se tam moc těším a fakt jsem zvědavý. Nikdy jsem na takovém výletě nebyl.

3. etapa, Bílé Karpaty, Report

Na pokraji smrti žízní, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to. Nakonec jenom 186 kiláků, ale teda kopečky na závěr jsem neodhadl. Podcenil jsem Luhačovickou a Kyčerskou vrchovinu a kdybych se v Lipové nedobil do zavřené hospody na kofolu, tak jsem v té prdeli doteď.

Cesta do Trenčína oklikou přes Púchov byla vynikající. Při nákupu vody v Lidečku jsem odmítl prodej mého kola za 3 lahváče od zřejmě místního baviče, přes hranice mě pustila mladá paní s úsměvem a zejména 30km úsek mezi Púchovem a Nemšovou byl jeden z nejhezčích cest co jsem kdy jel. Po rovince v povážské nížině, obklopen z jedné strany Vršatskými bradly a z druhé siluetou Strážovských vrchů, slunko ještě za stromy, bez provozu, jen cyklisti, krasobruslaři, důchodci s vozíkama a dva chodci (jako podle dresu asi slovenští reprezentanti). A teda jenom těch desítek zajetých ježků, koček a zajíců byste nenašli ani v Tarantinově verzi Krtka ve městě. 110 km, 4 hodiny

V Trenčíně jsme se potkali u fontánky s Mejlou a Peťou, pod hradem si dali těstoviny, navštívili unikátní záchodky a zase se rozešli.

Cesta zpátky byla peklo. Horko se na kole dá překonat, provoz taky nebyl až na pár dementů strašný. Na hranicích jsem čekal ve smradu mezi autama asi čtvrt hodiny, protože jistí dva důležití četníci berou československou hranici velmi vážně. Brumovem jsem kvůli hasičské megasoutěži málem neprojel. Ale tohle všechno není nic oproti skvělému naplánování trasy. Od 150 km začít jezdit kopečky si příště rozmyslím. Viz profil připomínající EKG. V Lipové mě hodný pán v zavřené hospodě ještě napojil kofolou. Energie z ní ale stačila tak na jeden kopec a při šněrování cesty na Doubravu jsem myslel na vtipálka z Lidečka, těch lahváčů by muselo být ale tak pět. Na posledních výstupech jsem hlasitě nadával, řval, naříkal, proč tu jsem, co to dělám, že sem nepatřím. Při sjezdech se zase nahlas smál a bylo mi výborně, jako by další kopce neměly přijít. Holt zajímavý mentální stav. Při jednom takovém veselém stavu po dlouhém sjezdu do Vizovic jsem se rozhodl pro změnu trasy - peloton navštíví babičku ve Všemině a na řadu tak přijde ještě jeden kopec. V Chrastěšově jsem si dal další kofolu, s nadávkama vyjel kopec a v mdlobách sjížděl dolů. Kdo to tam nahoře u testovacího polygonu zná, možná se divit nebude, že jsem z kopce začal sjíždět zpátky do Chrastěšova. Uprostřed jsem si najednou uvědomil, že tahle cesta je nějaká povědomá a začal (s nadáváním) vyjíždět zpátky. Na druhý pokus jsem zmateným úsekem projel správně. Ve Všemině mě čekalo doprovodné vozidlo a po pár panácích slivovice, litrech vody, kilech jídla a sprše mě vzalo domů. 80 km, 5 hodin.

Paráda :) ...škoda, že jsem jel sám ale. Dohromady 8 litrů vody. Příště to chce víc.

3. etapa, Bílé Karpaty, Preview

Sobotní etapa dlouhá 190 km, zasahuje na území dvou států. Svým profilem není s výjimkou přejezdu Vizovické vrchoviny příliš náročná. Horské hraniční pásmo mezi Českou republikou a Slovenskem se totiž překonává v jeho nejschůdnějších bodech Lyského a Vlárského průsmyku. Celou etapu je možné rozdělit do dvou částí. Občerstvovací stanice se nachází v Trenčíně za polovinou trasy.

Část trasy do Trenčína je profilově méně náročná, zato však delší (110 km). Na jejím úseku je pouze jedno významnější, dlouhé, ovšem poměrně mírné stoupání do Pozděchova (505 m n.m.). Jinak se závodnici budou pohybovat spíše v rovinatém terénu, místy jen s menším převýšením cca do 50 m. Od státních hranic do Púchova na jezdce čeká téměř 20 km dlouhý sjezd o přibližně 200 výškových metrů. Až do Trenčína pak bude trasa dále klesat podél Váhu na svůj nejnižší bod (220 m n.m.).

Zpáteční trasa je dlouhá asi 80 km, zato však vede členitějším reliéfem. Zpočátku vede trasa rovinatějším reliéfem v hlubokém údolí proti toku řeky Vláry pod svahy Bílých Karpat. Ze Slavičína do Vizovic pak přichází přejezd Vizovické vrchoviny, kde se nachází i nejvyšší bod etapy, Doubravy (610 m n.m.). Posledních 20 km je pak opět rovinatých a vede údolím řeky Dřevnice. Poslední menší zátěž pak čeká závodníky při výjezdu Jižních Svahů.

2. etapa, Hostýnské vrchy

Po téměř doutýdenní pauze zaviněné chlastáním se závodnici opět dostali do sedla a po krátkém středečním tréninku, 20km večerní projížďce mezi koupalištěm v Loukách, Mejlou ve Štípě a pivem na zahrádce před Golemem, byla včera na programu 2. etapa. Přibližně 60 km dlouhá, vedoucí náročným terénem fryštáckých lesů a zejména Hostýnských vrchů. Úvodní kilometry se jely po nové štěrkové cestě lesem S od Zlína a po klesání do Rackové následoval průjezd asi do jednoho metru zarostlou polní cestou a polem. Nejnáročnějším úsekem však byl 3 km dlouhý výstup na vrch s divným názvem Hrubá Malíková, s 230m převýšením (viz graf). Odměnou pro závodníky pak bylo mírné klesání v malebném údolí Rusavy pod Hostýnskými štíty. Po projezdu Bystřice pod Hostýnem se jezdci pohybovali po silnici II. třídy a předjeli i traktor. Poslední část etapy zavedla peloton do lesa kolem fryštácké přehrady a na úplný závěr pak přišel již tradiční finiš v podobě stoupání na Jižní Svahy.

Pásek R.I.P. :(

Historický okamžik, chvíle, na kterou se čekalo několik měsíců. Dnes mi z ruky odpadl pásek. Plánovaná velkolepá oslava se však nekoná. Stalo se něco strašného. Pásek jsem ztratil. Jestli to bylo v bazéně u sestřenky, při kopání na bránu na hřišti ve Všemině, či při lezení a asi 10 minutovém pobytu na stromě, když jsem tam nedopatřením při kopání balon hodil, je jedno. Prostě zmizel. Je pryč.

Poznali jsme se 23. 9. 2006. Den po úspešných bakalářských státnicích jsem se rozhodl slavit s kamarády na Litoměřickém vinobraní. Připnuli mi ho na ruku asi ve 21:20 místního času při vstupu do historické litoměřické městské části, kde se vinobraní konalo. Dohromady jsme spolu strávili 318 dní. Byl první kdo poznal jak chutná můj bakalářský život. Pořád jsme byli spolu. Stál při mě i v nejhorších chvílích, jako například při zkouškách jak v zimním, tak v letním semestru. Byli jsme při sobě i o Vánocích a na bujarý Silvestr v Olomouci. Prožili jsme spolu všechna roční období, mrazy i tropická vedra. 318 dní a nocí. Dozvěděl se společně se mnou, že v lednu 2008 pojedeme do Sevilly. Bohužel však netušil, že to již bude bez něj. Nebo ano? Možná je tato chvíle nějakým poselstvím, znamením, že mám něco změnit, že se má něco stát. Třeba mě opustil schválně. Třeba mi chtěl něco říct. Ale to už musím zjistit sám. On mi to nepoví. Na mojí pravé ruce poznal jako první při vyťukávání písmenek po ICQ kámošku Wendy, strávil se mnou všechny chvíle s Maruškou a dalšími lidmi. Podíval se na běžkách do Jeseníků, do lomů v oblasti Amerika, do Kokořínska, sjeli jsme společně část Sázavy. Navštívil se mnou malenovický klub U Tetoura aby poprvé spatřil Prague Ska Conspiracy. Před 3 dny pak v Olší u Tábora podruhé a naposled. Byl jak u nekonečných zápasů Two Tone Army, tak u stejně nekonečných oslav dosaženého úspěchu. Je zvěčněn na nespočtu foto a videodokumentací při provádění Hakky během několika fotbalových turnajů s AC Bandou Mníků. Na sklonku svého života byl nejblíž všem pivům vypitých na soustředění či na Mighty Sounds. Dnes však svou pouť ukončil. Možná dobrovolně, možná už prostě nemohl vydržet tenhle nesmyslný život pásku na ruce. Možná si potřeboval odpočinout. Bohužel se s ním nemůžu důstojne rozloučit a vystavit na nástěnku vedle ostatních pásků. Bude navěky ležet někde ve Všemině. Na místech, která jsou mému srdci nejbližší. Možná to tak chtěl.

Děkuji, pásku.