ZOO Lešná

Jsem se po 3 letech konečně dostal do náádherné zoologické zaahrady na Lešnou. A je to tam zase úplně nové. Nové budovy, nové záchody, zvířata přemístěná, zpravidla o 3 roky starší, nebo mrtvá či nově narozená a skoro všechna umí kousky. Některá umí kousků moc, některá zviřátka nedělají kousků mnoho. Ale třeba takoví tučňáci jsou vyloženě nudní. Jenom tam blbě stojí a čučí. I ten lenochod udělal kousků víc.

Potkal jsem ho v zoo.

Vlastně ani ne tak ho, ale spíš je...a navíc jsem je nepotkal tam, ale byl jsem s něma domluvený... prostě jsem sem jen chtěl nějak zakomponovat ten divný film s našimi bývalými skorospolužáky z gymplu. Dobřééé, nepovedlo se to. Takže znova...

Doo Zoo jsem šel s Mejlou a Peťou a oba měli foťáky a docela dost fotili a moc pěkně navíc. Takže jsem se rozhodl, že vyhlásím soutěž o nejvtipnější zviřátko ZOO Lešná. Nejsměšnějšímu zviřátku bude výsledek soutěže oznámen ústně při další návštěvě a bude si moci vybrat mezi poukazem na elektrospotřebiče v hodnotě 100 000.- a novou Škodou Octavia. Navíc se zúčastní jednoho dne při natáčení ve vile Vyvolených a bude si moci ponechat všechny obdržené hlasy.

A tu ještě nějaké momentky, soutěž je ve článku výše.

4. etapa, Ej, od Buchlova větr věje

V pořadí již 4. etapa zavedla opět pouze jednočlenný peloton do okolí Chřibů. Závodní pole navštívilo 4 okresy a projelo všemi jejich okresními městy. Na 180 km dlouhé trati čekalo na jezdce několik menších stoupání. Trasa nevedla přes žádné pohoří, pouze v okrajových oblastech Vizovické vrchoviny, Litenčické pahorkatiny a zejména Chřibů. Vzhledem k silnému severnímu větru byl zdaleka nejhorší částí zhruba 70km, kopcovitý úsek mezi Hodonínem a Kroměříží.

(Zlín - UH - Hodonín: 80 km, 3h)
(Hodonín - Kyjov - Kroměříž - Zlín: 100 km, 5h)

Mimo dominanty Buchlovského hradu projížděl peloton kolem sídla firmy RI okna v Bzenci či Ratíškovického Nou Campu. V Hodoníně v restauraci U Kačera si dal menu smažák se sýrem. Po cestě potkal již tradičně milion přejetých kočiček, zajíčků, ježečků a bažantů ... a teda dle toho kvanta náhrobků u silnic i lidí. Takže poslouchejte Pavla Soukupa a jezděte opatrně!!!

Zme naprogramovali ten internet...

Chvíli to trvalo (a k dokončení ještě chvíli potrvá), ale pracovní verzi stránek jsme před okamžikem plácli na net. Proto taky nic nepřibývá tu, protože prostě nic nedělám, nikam nejezdím a tak. Jenom s Janíkem jsme se jeli rozloučit, to jo, odjíždí nám do ameriky. Bude nám chybět, kluk ušatá... ale tak bude psát na blog svůj, tak si budem aspoň číst o něm, že jo? .......No a zpátky k tomutok. Tak kdybyste někdo chtěl třeba zítra jet na Rilu nebo Pirin tak si můžete přečíst nějaké rady a tak. Jinak pogramování je věc super, i když to prý programování žádné není, jak mi řekl kámoš programátor. A to fakt asi není, protože tohle bylo strašně lehké. A programování je těžké. A tak vůbec... PS: jsou tam fakt pěkné obrázky...

Rila, Pirin 2007

Rila, Pirin, Endiaron...

Bomba. Vrátili jsme se z hor. Nemůžu tu nic napsat, protože akorát furt čučím na fota a vybavují se mi vzpomínky. Bylo to moc pěkné. Doporučuju všem. Zase můžu začít šetřit a příští rok vyrazíme zas... někam jinam. Původní obavy se ukázaly jako liché. Počasí, jídlo, jídlo ven, oblečení, síly... všechno bylo super, lepší to snad být nemohlo. Zajímavá a specifická parta ve složení Maruška, Schenk, Lukan, Chock, Lukáš, já se postupně rozprchla domů... ...tak snad zas někdy CHAO

...a zde drobné ukázky toho, co jsme všechno dělali...

Jedem...

Tak zítra jedem na několik dní do hor. Jsem se na to i "ostříhal". Docela se bojím různých věcí, ale třeba na zimu a hlad mám plný bágl věcí. A taky se dost bojím toho báglu plného věcí, protože je těžký jak kráva. A na to nic nemám. To asi budu vyhazovat postupně a ujídat. Taky se bojim toho, že jak to budu ujídat, nebude to chtít ven. No uvidím co to udělá... se z toho neposeru. Což by ale chtělo. A teda kromě bojení se i těším. Jo, hlavně se těším.

Tak nic už, mějte se hezky, za necelé 3 týdny CHAO

Výlet do Bulharska, odborně geografcký pohled

Protože už tu, zaprvé dlouho nějak nic nepřibylo, protože jsem pohlcený výletem do Bulharska, zadruhé, protože jsem pohlcený výletem do Bulharska, a za třetí, protože jsem jakože geograf, rozhodl jsem se, že dám tyhle věci dohromady. Vylezlo z toho toto:

1. srpna jedem autobusem do Sofie a pak snad nějak dál do hor, kde strávíme zhruba něco přes dva týdny. Nikdy jsem na takovém výletě nebyl, tak se moc těším a zároveň bojím. Hory to jsou prý vysoké, vyšší než Vizovický vrchovina, kde jsem se tolik natrápil minulou sobotu. Takže se fakt bojím. Asi to bude vysoko. Jmenují se Rila a Pirin (pořád si nemůžu odpustit přeříkávání Pira a Rilin) a leží vpravo dole. Jako na mapě Evropy. Na mapě Bulharska jsou vlevo dole. Je to zvláštní, ale je to tak. A na té mapě ani tak vysoké nevypadají. Ale jsou to nejvyšší body Balkánu. Společně s Olympem, kde jsou řečtí bohové, tak tam jako už úplně bych se bál, jsou to jediné 3 kopce vyšší 2900m na Balkáně. Mimo Alpy a Pyreneje a Sierru Nevadu a taky Etnu jsou to vlastně nejvyšší body Evropy. Tak se těším až se tam vyfotím. Zatím mám totiž asi nejvrcholovější foto z hospody v Peci pod Sněžkou. Ale není to jen o výšce. Obě pohoří jsou ze šutrů, ze kterých máme kuchyňskou linku a dlažbu před barákem a jsou prý strašně pěkné. Tam nahoře, až tam vyjedem lanovkou, je prý spousta rybníků, takže to bude vypadat asi jako v Jižních Čechách, kde se mi moc líbilo. Tak jsem zvědavý. Ale ty rybníky jsou prý studenější a hezčí. A slyšel jsem, že jsou jako z ledu, tak nevím jestli si nevzít brusle, ale to asi ne, protože bych je neunesl. Aha tak ne, jsou prý z ledovce... tak to nechápu už vůbec. Neva. Z flory jsou tam zastoupeny hlavně stromy a kytky a z fauny medvědi a hmyz a asi i něco mezi tím. Je tam prý hrozně pěkný východ slunce. Tak to bude možná tím, že to je na východě, to dá rozum. A západy tam teda v tom případě asi ani nejsou. No ale je možné, že bude pršet, protože je to blíž nebi, ze kterého prší, takže budeme rádi, když to slunko vůbec uvidíme. Ale není tam jen příroda. Někde pod kopcema se nachází Rilský Monastir, strašně starý kostel, kde jsou ještě mniši, kteří pořádají mše a prodávají langoše. Tak tam se třeba taky těším. A vůbec na místní lidi, kteří kroutí hlavou naopak a možná i přijímají potravu naopak, nevím, to musíme zjistit. Co se týče socioekonomické sféry, není to region příliš významný. Jsou tam sice příjmy z cestovního ruchu, ale zemědělství třeba nicmoc. A to se divím, když tam mají ty rybníky a takových mědvědů a stromů. No a průmysl, tak to je jasné proč tam není, nesmí se tam totiž rozdělávat oheň, takže by žádná továrna nemohla jet. Ani města tam nejsou moc velká a těch lidí tam taky moc není. Malé děti totiž utíkají na západ, asi před medvědy, a zůstavají tam jen staří důchodci, kteří už nemají děti a navíc rychlej umírají, než ty děti. Prostě zajímavý kraj. Asi jako ty Vizovické vrchy.

Takže se tam moc těším a fakt jsem zvědavý. Nikdy jsem na takovém výletě nebyl.

3. etapa, Bílé Karpaty, Report

Na pokraji smrti žízní, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to. Nakonec jenom 186 kiláků, ale teda kopečky na závěr jsem neodhadl. Podcenil jsem Luhačovickou a Kyčerskou vrchovinu a kdybych se v Lipové nedobil do zavřené hospody na kofolu, tak jsem v té prdeli doteď.

Cesta do Trenčína oklikou přes Púchov byla vynikající. Při nákupu vody v Lidečku jsem odmítl prodej mého kola za 3 lahváče od zřejmě místního baviče, přes hranice mě pustila mladá paní s úsměvem a zejména 30km úsek mezi Púchovem a Nemšovou byl jeden z nejhezčích cest co jsem kdy jel. Po rovince v povážské nížině, obklopen z jedné strany Vršatskými bradly a z druhé siluetou Strážovských vrchů, slunko ještě za stromy, bez provozu, jen cyklisti, krasobruslaři, důchodci s vozíkama a dva chodci (jako podle dresu asi slovenští reprezentanti). A teda jenom těch desítek zajetých ježků, koček a zajíců byste nenašli ani v Tarantinově verzi Krtka ve městě. 110 km, 4 hodiny

V Trenčíně jsme se potkali u fontánky s Mejlou a Peťou, pod hradem si dali těstoviny, navštívili unikátní záchodky a zase se rozešli.

Cesta zpátky byla peklo. Horko se na kole dá překonat, provoz taky nebyl až na pár dementů strašný. Na hranicích jsem čekal ve smradu mezi autama asi čtvrt hodiny, protože jistí dva důležití četníci berou československou hranici velmi vážně. Brumovem jsem kvůli hasičské megasoutěži málem neprojel. Ale tohle všechno není nic oproti skvělému naplánování trasy. Od 150 km začít jezdit kopečky si příště rozmyslím. Viz profil připomínající EKG. V Lipové mě hodný pán v zavřené hospodě ještě napojil kofolou. Energie z ní ale stačila tak na jeden kopec a při šněrování cesty na Doubravu jsem myslel na vtipálka z Lidečka, těch lahváčů by muselo být ale tak pět. Na posledních výstupech jsem hlasitě nadával, řval, naříkal, proč tu jsem, co to dělám, že sem nepatřím. Při sjezdech se zase nahlas smál a bylo mi výborně, jako by další kopce neměly přijít. Holt zajímavý mentální stav. Při jednom takovém veselém stavu po dlouhém sjezdu do Vizovic jsem se rozhodl pro změnu trasy - peloton navštíví babičku ve Všemině a na řadu tak přijde ještě jeden kopec. V Chrastěšově jsem si dal další kofolu, s nadávkama vyjel kopec a v mdlobách sjížděl dolů. Kdo to tam nahoře u testovacího polygonu zná, možná se divit nebude, že jsem z kopce začal sjíždět zpátky do Chrastěšova. Uprostřed jsem si najednou uvědomil, že tahle cesta je nějaká povědomá a začal (s nadáváním) vyjíždět zpátky. Na druhý pokus jsem zmateným úsekem projel správně. Ve Všemině mě čekalo doprovodné vozidlo a po pár panácích slivovice, litrech vody, kilech jídla a sprše mě vzalo domů. 80 km, 5 hodin.

Paráda :) ...škoda, že jsem jel sám ale. Dohromady 8 litrů vody. Příště to chce víc.

3. etapa, Bílé Karpaty, Preview

Sobotní etapa dlouhá 190 km, zasahuje na území dvou států. Svým profilem není s výjimkou přejezdu Vizovické vrchoviny příliš náročná. Horské hraniční pásmo mezi Českou republikou a Slovenskem se totiž překonává v jeho nejschůdnějších bodech Lyského a Vlárského průsmyku. Celou etapu je možné rozdělit do dvou částí. Občerstvovací stanice se nachází v Trenčíně za polovinou trasy.

Část trasy do Trenčína je profilově méně náročná, zato však delší (110 km). Na jejím úseku je pouze jedno významnější, dlouhé, ovšem poměrně mírné stoupání do Pozděchova (505 m n.m.). Jinak se závodnici budou pohybovat spíše v rovinatém terénu, místy jen s menším převýšením cca do 50 m. Od státních hranic do Púchova na jezdce čeká téměř 20 km dlouhý sjezd o přibližně 200 výškových metrů. Až do Trenčína pak bude trasa dále klesat podél Váhu na svůj nejnižší bod (220 m n.m.).

Zpáteční trasa je dlouhá asi 80 km, zato však vede členitějším reliéfem. Zpočátku vede trasa rovinatějším reliéfem v hlubokém údolí proti toku řeky Vláry pod svahy Bílých Karpat. Ze Slavičína do Vizovic pak přichází přejezd Vizovické vrchoviny, kde se nachází i nejvyšší bod etapy, Doubravy (610 m n.m.). Posledních 20 km je pak opět rovinatých a vede údolím řeky Dřevnice. Poslední menší zátěž pak čeká závodníky při výjezdu Jižních Svahů.

2. etapa, Hostýnské vrchy

Po téměř doutýdenní pauze zaviněné chlastáním se závodnici opět dostali do sedla a po krátkém středečním tréninku, 20km večerní projížďce mezi koupalištěm v Loukách, Mejlou ve Štípě a pivem na zahrádce před Golemem, byla včera na programu 2. etapa. Přibližně 60 km dlouhá, vedoucí náročným terénem fryštáckých lesů a zejména Hostýnských vrchů. Úvodní kilometry se jely po nové štěrkové cestě lesem S od Zlína a po klesání do Rackové následoval průjezd asi do jednoho metru zarostlou polní cestou a polem. Nejnáročnějším úsekem však byl 3 km dlouhý výstup na vrch s divným názvem Hrubá Malíková, s 230m převýšením (viz graf). Odměnou pro závodníky pak bylo mírné klesání v malebném údolí Rusavy pod Hostýnskými štíty. Po projezdu Bystřice pod Hostýnem se jezdci pohybovali po silnici II. třídy a předjeli i traktor. Poslední část etapy zavedla peloton do lesa kolem fryštácké přehrady a na úplný závěr pak přišel již tradiční finiš v podobě stoupání na Jižní Svahy.

1. etapa, Fryštácká brázda

Po úvodním nedělním prologu, čekala včera na jezdce 1. etapa prázdninového závodu Kolem Zlína. Měřila 41, 5 km, celkové převýšení činilo 1950 m. Rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším bodem byl 360 m (230 - 590 m n.m.) Etapa tedy vedla náročným členitým terénem Fryštácké brázdy a zejména přiléhajících kopců Zlínské vrchoviny a Hostýnských vrchů. Na dvoučlený peloton tak čekala mimojiné náročná stoupání jak po lesních cestách, tak po neupravených štěrkových silnicích. Občerstvovací stanice byla umístěna zhruba ve 3/4 trati na Hvozdné. Právě rozmanitý charakter trasy dokumentuje mapa (vlevo nahoře) a letecký snímek (vpravo dole). Zachycují jak rovinatější části Fryštácké brázdy s hustou sídelní strukturou a obdělávatelnou půdou na jedné straně, tak lesy v pohořích Zlínské vrchoviny a Hostýnských vrchů při okraji brázdy s prudkými stoupáními na straně druhé.

Dnešní etapa Zlín - Halenkov - Zlín byla zrušena pro nevhodné počasí a bolesti zad. Zítra se jezdci vydají směrem na jih od Zlína a čeká je například obávaný Col d´Kudlov.

První letní kilometry

Po prvním prázdninovém fotbálku, po kterém Autor chytil již tradiční úpal a v jehož důsledku snad vznikly dosud nečtivé příspěvky včetně nesmyslné soutěže, vydal se dnes Autor na své první prázdninové cyklokilometry. Tedy opět nic zajímavého ke čtení. Autor se prostě vydal na horském kole od svého paneláku do lesa, aby zjistil kudy prochází modrá turistická značka procházející Zlínem a také v blízkosti onoho paneláku. Vede do lesa, pak na Fryšták a pak do lesa směrem na Rusavu, kde se Autor otočil a jel zpět. Dalším signifikantním rysem jeho dnešní projížďky bylo banální zjištění, že děti hiphopeři jezdí s rovným kšiltem a mikině v 30°C i na kolečkových bruslích s mobilem u ucha. Jeho averze k této věci je až k smíchu a já bych se nad tím nepozastavoval. Prostě se dnes nic nedělo.