3. etapa, Bílé Karpaty, Report

Na pokraji smrti žízní, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to. Nakonec jenom 186 kiláků, ale teda kopečky na závěr jsem neodhadl. Podcenil jsem Luhačovickou a Kyčerskou vrchovinu a kdybych se v Lipové nedobil do zavřené hospody na kofolu, tak jsem v té prdeli doteď.

Cesta do Trenčína oklikou přes Púchov byla vynikající. Při nákupu vody v Lidečku jsem odmítl prodej mého kola za 3 lahváče od zřejmě místního baviče, přes hranice mě pustila mladá paní s úsměvem a zejména 30km úsek mezi Púchovem a Nemšovou byl jeden z nejhezčích cest co jsem kdy jel. Po rovince v povážské nížině, obklopen z jedné strany Vršatskými bradly a z druhé siluetou Strážovských vrchů, slunko ještě za stromy, bez provozu, jen cyklisti, krasobruslaři, důchodci s vozíkama a dva chodci (jako podle dresu asi slovenští reprezentanti). A teda jenom těch desítek zajetých ježků, koček a zajíců byste nenašli ani v Tarantinově verzi Krtka ve městě. 110 km, 4 hodiny

V Trenčíně jsme se potkali u fontánky s Mejlou a Peťou, pod hradem si dali těstoviny, navštívili unikátní záchodky a zase se rozešli.

Cesta zpátky byla peklo. Horko se na kole dá překonat, provoz taky nebyl až na pár dementů strašný. Na hranicích jsem čekal ve smradu mezi autama asi čtvrt hodiny, protože jistí dva důležití četníci berou československou hranici velmi vážně. Brumovem jsem kvůli hasičské megasoutěži málem neprojel. Ale tohle všechno není nic oproti skvělému naplánování trasy. Od 150 km začít jezdit kopečky si příště rozmyslím. Viz profil připomínající EKG. V Lipové mě hodný pán v zavřené hospodě ještě napojil kofolou. Energie z ní ale stačila tak na jeden kopec a při šněrování cesty na Doubravu jsem myslel na vtipálka z Lidečka, těch lahváčů by muselo být ale tak pět. Na posledních výstupech jsem hlasitě nadával, řval, naříkal, proč tu jsem, co to dělám, že sem nepatřím. Při sjezdech se zase nahlas smál a bylo mi výborně, jako by další kopce neměly přijít. Holt zajímavý mentální stav. Při jednom takovém veselém stavu po dlouhém sjezdu do Vizovic jsem se rozhodl pro změnu trasy - peloton navštíví babičku ve Všemině a na řadu tak přijde ještě jeden kopec. V Chrastěšově jsem si dal další kofolu, s nadávkama vyjel kopec a v mdlobách sjížděl dolů. Kdo to tam nahoře u testovacího polygonu zná, možná se divit nebude, že jsem z kopce začal sjíždět zpátky do Chrastěšova. Uprostřed jsem si najednou uvědomil, že tahle cesta je nějaká povědomá a začal (s nadáváním) vyjíždět zpátky. Na druhý pokus jsem zmateným úsekem projel správně. Ve Všemině mě čekalo doprovodné vozidlo a po pár panácích slivovice, litrech vody, kilech jídla a sprše mě vzalo domů. 80 km, 5 hodin.

Paráda :) ...škoda, že jsem jel sám ale. Dohromady 8 litrů vody. Příště to chce víc.